Gymnasium Sokolov - třída 4.B - maturita 1973

Pánové, asi nejrozumnější přístup k televizní tvorbě projevila Číča. Kdysi před mnoha lety jí odešla televize do věčných lovišť. Opravy současných televizorů se z více důvodů nevyplatí - nebudu rozvádět odborné zdůvodnění - a tak se zamyslela nad tím, jestli nový TV přijímač opravdu tolik potřebuje. Zjistila, že vlastně nepotřebuje. Dodnes televizor nemá a tak jí zbyla spousta volného času na ostatní, mnohem bohulibější aktivity. Koneckonců zírání na TV asi za aktivitu ani považovat nelze. Podle mého má holka recht.

Octave,
Rus je Rus a vždycky bude Rus. Mládí, žijící v naivitě, slýchám zde hovořit o výchově k lepšímu člověku, máme jít Rusům příkladem, vlídné slovo zabere vždy ….. takové kydy musím často poslouchat, zvlášť ďoučata jsou plny ideálů, dokud si nenabijou čumák. Bohužel zkušenost je nepřenosná a tak si každá nová generace bude muset přijít sama na to, že s Rusem nic nehne, zde selhává Darwinova theorie o vývoji druhů, Rus se nevyvíjí, patří mezi dinosaury. Prostě my to víme, že Ras-putinem nehne nic než vyhubení. Ale vzpomeň na problémy s vyhubením původního Rasputina. Obávám se, že s tímto Ras-putinem bude ještě horší práce.
Pevné nervy.

Ahoj všichni!

Někteří mladší se dosud mnohdy podivovali averzi až nenávisti mnohých Čechů naší generace vůči Moskalům. Mám za to, že dnes to již pochopili. Ruská pátá kolona o nás tvrdí, že se necháváme ovlivnit "západní imperialistickou" propagandou velkých českých médií. Pro zajímavost: sám sbírám informace z bezpočtu zdrojů po celém světě, snad tedy jen kromě Afriky a Oceánie. Naopak velice neobvyklá mi připadá propaganda ruských kolaborantů už jen tím, kterak všichni vykřikují unisono ten jediný "správný" názor jako vystřižený z někdejšího Práva Rudých. Prostě soudobý VUML.

Před chvílí jsme přijeli domů a zjišťovali, co se zase kde událo. Ačkoliv jsem za ta léta zvyklý na leccos, dnešní zprávy o masakrech v Buči mne opět zvedly ze židle. Hnus, hnus a hnus! Timurovy a Attillovy hordy by snad měly dávno patřit minulosti, avšak není tomu tak. Krutost těch hunských východních pronárodů snad nezná mezí a rozhodně se vymyká tomu, co je v 21. století v civilizované společnosti obvyklé. Zkrátka barbarské ruské pronárody od raného středověku nikam nepostoupily a podle toho bychom s nimi měli jednat. Pouhé ekonomické sankce jen ztěžka pomohou. Tamní troglodyti se klidně zavrtají do země a budou i nadále chytat myši ve stepi tak, jak to dělávali odedávna. Tu přežitou východní říši zla je záhodno rozbít co možná nejdříve a všemi dostupnými prostředky. Nezničí-li ji civilizovaný svět nyní, pak brzy ona zničí nás.

Trochu jsem se rozohnil, bezdůvodně to však nebylo. Má-li někdo chování řeznického psa, pak to nejspíš také řeznický pes bude a potom tedy patří uvázat na řetěz. Na hodně krátký řetěz.

Čau!

Čau!
Už jsem hajzlovou problematiku měl za uzavřenou, ale přidám jednu humornou historku někdy z doby před deseti lety. Jeli jsme tehdy s mojí bývalou přítelkyní vlakem na dovolenou na Slovensko. Rychlík vyjížděl večer z Chebu přes Ústí do Prahy, kde měl asi 3/4 hodinovou pauzu než pokračoval dál. Jeli jsme jak jinak než v lůžkovém voze. Záchody tehdy ještě neměly uzavřený oběh, vše by padalo do kolejiště nejhlavnějšího nádraží v republice, a tak je slovenská sprievodkyňa uzamkla. To pochopitelně nemohlo nijak oddálit blížící se hrozbu, nezbylo tedy než vyjít do terénu a najít WC v nádražní hale. Otevřeno do 24,00 hod, takže jsme přišli skutečně za pět minut dvanáct. Přítelkyně odkráčela do už matně osvětlené chodby, zůstala stát před stolíkem a zlostně na mě začala gestikulovat (Za všechno špatné, nepovedené, nedomyšlené jsem totiž mohl já.) Po krátké době prošla kolem stolku ven ulevivší si dáma a přítelkyně konečně zmizela kdesi v útrobách zařízení. Vyšla po pár minutách a osvětlila mi, za co jsem mohl tentokráte. Jak tak čekala u stolku, viděla, že prostor samotné úlevny je rozdělen na pět a pět kójí umístěných po stranách místnosti. Akorát zpod devíti seřízlých dveří vykukovaly ven do prostoru konce devíti párů nohou. Taky nemohla neslyšet několikeré chlapské chrápání. To podnikavá hajzbába si tam na noční pauzu "ubytovala" devět bezdomovců (desátej určitě někde čekal venku). Nejhorší na tom ale bylo (a to s dotyčnou souhlasím, taky to přímo nenávidím), že musela usednout na teplý prkýnko, zahřáté prdelí předchozí návštěvnice...
Tož tak.

Tak sleduji vaše úvahy o konání velké stolice ve východní říši a vybavily se mi dvě vzpomínky na minulost.
První se týká mého působení v podolských kolejích, kam byli kdysi před prázdninami ubytováni nějací sovětští turisti. Jednoho rána mne vzbudila naše milá paní uklízečka baba Vostřáková (dejž jí Pán Bůh dobré nebe) sprostými výkřiky na téma zkurvených rusáků (baba si to mohla dovolit, jakožto uklízečka neměla kam klesnout), a když jsem přiběhl za ní do koupelny, a tedy i na záchody, ukázala mi to nadělení. Sovětští hosté (a nejednalo se jen o mužské pohlaví) očividně konali velkou potřebu tak, že vyskočili snožmo na záchodovou mísu, exkrementy padaly pak dolů na dlaždičky, a použité Rudé Právo bylo rozházené po okolí. Chtělo se mi blejt, velebnosti.
Naštěstí tito soudruzi (náš vzor) se zdrželi jen 3 dny, takže jsme si z nich vzor nestačili vzít. Jen baba Vostřáková se dlouho nemohla vzpamatovat.
Druhá vzpomínka se týká mého působení u DP Metro. Snad si někteří z vás vzpomenou, že jsem tam strávil asi 2 roky a byl jsem autorizován pro stanici Malostranská a Kaprova. Snad to není tajemství, že Malostranská tehdy měla ještě zvláštní vojenskou funkci. Ve stanici jsem působil asi 2 měsíce před spuštěním provozu, takže jsem se s ní důkladně seznámil. Snad neprozradím nic tajného, když vám řeknu, že pod nástupištěm jsou ještě 2 patra hluboko pod zemí, mají speciální funkci pro vojenské určení. V jednom z těch hlubokých pater je i sociální část. A tam jsem poprvé v životě spatřil to, co popisujete : díry v podlaze se dvěma šlapkami (čti otisk nohou). Jednotlivá „stání“ byla od sebe oddělena umakartovými deskami, cca 15 cm na d zemí, takže byly vidět sousední nohy, vysokými asi 1 metr, takže jste mohli zapříst hovor se sousedy.
Protože v té době ještě nebyly stanice dokončeny, nebylo zprovozněno žádné splachování (hadice na zdi), možná, vzhledem k tomu, že toto podlaží bylo mnoho metrů pod hladinou Vltavy, nebylo ani vymyšleno, kam tuto vodu odvést (čerpadla na povrch???) a dělníci budující stanici tyto záchody používali, nedovedete si představit, jak to tasm vypadalo a bylo cítit. Jedině průvan od projíždějících vlaků o mnoho metrů výše občas vyčistil vzduch.
Zkrátka – vypadalo to tam jako v Rusku !!!
Jdu blejt. Čau.

Pitrume, vrabci na střeše su tuhle cvrlikali něco o tom, že malinkatý vůdce polodivoké tlupy ze stepi chán Liliputin již postupil kulturně o příčku výše. Průvodní znaky jsou prý následující:
- díru v podlaze má obloženu masivními zlatými pláty,
- o čistotu prostoru se starají hned čtyři báryšni s plastovými (ten pokrok!) kbelíky a lopatkami dovezenými z USA nastoupivší na určené místo ihned po trpajzlíkově odchodu.

Tak se docela zamýšlím nad tím, lze-li zcivilizovat divocha tím, že mu místo sobí kůže navlékneme trenýrky a tričko. Spíše o tom pochybuji. Nejspíš ani nepomohou Baťovy tenisky místo láptí nebo plechový odznak připíchnutý na to tričko.

No a provizorní latriny v podzemí? Logická souvislost se skutečností, že byl zavrhnut původní moderní československý projekt a metro se nakonec budovalo důsledně podle představ sovětských soudruhů včetně bizarních hajzlíků a přelakovaných vagónů Siemens z přelomu 19. a 20. století.

Jak píše Octav, na silnici se válel trezor s bohatstvím, jen si o něj říct.
I já mám zajímavou zprávu o válejícím se bohatství : údajně na jedné silnici na východě se vyboural velký kamion nacpaný až po střechu rubly. Vyjádřeno hmotností : cca 46 tun rublů. Běžte tam rychle, bohatství vás nemine. V přepočtu na známější měnu je tam těch rublů skoro za 6 (slovy šest) euro.
Tak hybaj pro ten poklad přátelé.

Pitrume, kterak víme, již Barbara Pankl psala ve své knize Babička, že dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Kdysi na jedné beninové pumpě rozdávali coby pozornost zákazníkům plechové dvourublovky (nebo trojrublovky - už nevím) coby žetóny do nákupních košíků. Fungovalo to, také jsem jeden takový žetón měl, než jsem jej ztratil.

Než jsem to dopsal, posunula se hodnota tohoto náíkladu na 2,- €. Podle posledních zpráv se v říši Timurově již začalo používat nové platidlo, jímž je jeden chlupatý sobol. Jeho hodnotu přesně neznám, ale je jisté, že za něj v řetězci Univermag dostaneš nejméně jedno ... No, používejme slušné výrazy.

Sidi, Ty máš přehled o filmové branži. V jakési despotické východní říši snad měl vzniknout nový animovaný film s názvem Sněžná soudružka a sedm liliputinů. Nemáš náhodou link na trailer?

Ještě jeden dotaz bych měl: co myslíš, znají vůbec v té říši na východě záchod?

Čau Octave,
k dotazu stran záchodů si dovolím odpovědět jen a pouze tobě, protože jsem přesvědčen, že všichni ostatní mají v této otázce dávno jasno (stačí jen ty anekdoty na dané téma, že?) a tak moje odpověď by jim k téhle problematice už k novým poznatkům nepomohla. Protože nemohu přispět osobním zážitkem, vezmusi na pomoc knihu (později raději "pomýleného a svědomí zpytujícího") spisovatele Adolfa Hoffmeistra, který o sovětských záchodech zpracoval jednu kapitolu ve své knize Povrch pětiletky (vydáno 1958!!!) a tu věnoval Janu Werichovi. Jen pro upřesnění SSSR navštívil s kulturní delegací levicových umělců v roce 1932. Píše: "K záchodu. Tady je život záchodový ohromně zábavný. Na S. náměstí je ubornaja v podzemí. Člověk je zvíře nečisté a jde po čichu... Sejdeš-li po schodech dolů, zdá se ti, žes vešel do podivného klubu výstředníků. Kolem dokola zdí nad kachlovými otvory do země sedí vedle sebe na bobku se spuštěnými kalhotami občané, kouří, čtou noviny a dumají. Několik sousedních dvojic se zapředlo do debaty... Záchod je kolektivní. Není přehrádek nebo budek pro jednotlivce, kde by se mohl zavřít a soustředit se sám na sebe. Uvažují veřejně, kdo ví, kolik velkých myšlenek, kdo ví, kolik čistých pravd bylo vymyšlených na špinavých místech. A jak jsou ruské záchody špinavé, si ani nedovedeš představit... Rusové mají smysl pro sebeironii. Nikde jsem neviděl tolik lidí dobrovolně ponížených. Myslí mnoho o sobě a okamžikům zasvěceným dumám věnují náležitou péči. Lidé tady jsou naivnější a prostší, než je jím samým vhod..." Pro ilustraci 90 letého statu quo snad dostatečné, ne? Kdyby ti to bylo málo, hledej další info právě u Wericha, který sem po pár letech s jinou delegací též dorazil a záchody a dění na nich jej taky naprosto fascinovaly, ovšem z téhle jeho cesty za poznáním je známější hlavně historka o tom, jak posílal do Čech koktavý telegram.
Ale že progres v tomhle odvětví lidské činnosti se nezastavil ani v SSSR lze snadno demonstrovat na tom, jak jsme my Češi byli (někdy v 70tých letech) usvědčeni z toho, jaký jsme nekulturní národ, protože, považte, posranej hajlzpapír splachujeme do záchodu (!!!) a místo abychom ho odhodili do k tomu účelu pořízené papírové krabice vedle mísy.
Novodobou ruskou kulturu už nesleduji, a nehodlám v tom nikdy pokračovat, tím méně animovaný film, co šlo, už jsem vyřadil z knihovny a dvdtéky.
Jen tak na okraj:To jsem nedávno nekompromisně udělal (i když s těžkým srdcem, přiznávám, spisovatel byl víc než dobrej) i s knihami Arnošta Lustiga, pro mě nepochopitelný případ člověka selhání člověka, který přežil nacistické koncentráky, aby pak bez okolků jako jeden z prvních zvedl ruku při rezoluci požadující trest smrti pro M. Horákovou. V té době nebyl řadovým pisálkem, sedícím někde anonymně v sedmé řadě, což by se mu možná dalo odpustit, ale předsedou vlivného Svazu novinářů hl.m. Prahy. A vůl se s tím po Revoluci ještě "chlubil".
Sakra, to jsem se zase rozepsal.
Jo, tu knihu si sežeň, na dnešní dobu mimořádně obskurní čtení.

Sidi, děkuji Ti za vysvětlení. Asi tak nadále zůstává jedním z pověstných atributů hunských kmenů onen pověstný do dáli se linoucí nelibý odeur. Lid Timurův tak věrně setrvává na svých kulturních tradicích vycházejících z odvěkých zvyků vepře. Také jsem nikdy nebyl v oněch dalekých východních stepích a přiznám se, že ani nadále netoužím zblízka spatřit ta stáda pasoucího se dobytka občas se rochňajícího ve stoupě, i když ten je vskutku pozoruhodný zejména tím, jak dovedně se pohybuje především po zadních končetinách.

Přátelé, při úpravě koryta Salzachu v Solnohradsku byl podle aktuální informace na dně nalezen trezor, ve kterém se nachází větší množství peněz a šperků. Zatím se k němu nikdo nehlásí. Proto bych chtěl všechny upozornit, aby si zkontrolovali, zda náhodou podobný trezor neztratili během cesty na dovolenou.

Milí přátelé, dlouho jsem tu nebyl. Invaze hajzlů na Ukrajinu mne zastihla v jihomoravské vesničce na „hode“, kterým tu bůhvíproč říkají „ostatky“.
Večer byla v hospodě zábava (přestože v té době ještě nebylo povoleno mnoho lidí a bez roušek), ale bylo to tam veselé a tak jsem se zřejmě tam nakazil i já i moje žena covidem.
Dnes mi končí prodloužená karanténa, zatímco žena už mi může běhat pro lahváče přes týden, já končím (snad) dnes.
Pro ty, kteří mi jako jeden kamarád říkají, že to mám za to, že jsem odmítl 3. injekci, říkám, ano, je to možné, ale se mnou zároveň marodilo více lidí, z toho 3 nebyli očkováni vůbec, 2 z nich měli i 3. injekci, ale všichni jsme si to odskákali zhruba stejně, tedy jako takovou slabší chřipčičku.
Zítra jdu do práce a jsem zvědav, jak se mi omluví některé mladé kolegyně (kolegů se to netýká, mají větší rozum), které mne před časem na kurzu angličtiny, při jedné konverzaci na téma „přátelství s cizími národy“, na můj anglicky přednesený referát „Rus je svině a sviní zůstane“ nazvaly xenofobem, přestože jsem je upozornil, že xenofobie je strach z neznámého, ale já ty hajzly znám dobře. Brzy na to jsem s kurzem skončil, protože jsem se tam začal cítit nechtěně. Stejně to o pár týdnů později skončilo celé.
Ano Sidi i Octave, vzpomínám na ty poetické verše :
Stojí šašek na tribuně
ukazuje dvojí tvář,
nad hlavou mu rudě září
pěticípá svatozář .....
I když to popisuje spíš komunisty než Rusy. Též nevím, kdo je autor, ale poprvé jsem to slyšel před desetiletími právě od Octava.
Tak čabas kolegové, jdu kontaktovat svého lékaře.

Ahoj, virem zkažený Pitrume,
mám za to, že kovaný soudruh byl také vždy kovaný Rusák. Mohu se mýlit, ale s opakem jsem se zatím nikdy nesetkal.
Nakoukni trochu do historie, především na hunské tažení do Evropy (5. stol. AD). Proti týmž Číňané stavěli Velkou čínskou zeď. Ty pronárody bohužel nevymřely, dnes jim vládne chán Putler a stále páchají stejná zvěrstva. Huny je třeba sprovodit se světa, jen nikdo neví jak, neb jich je mnógo. Ale časem k tomu snad dojde.

Čau Octáve,
jestli dobře počítám, tak v říjnu 69 už jsi byl dva měsíce "študent s rudýma ušima" I.B třídy gymnázia, pardon tehdy ještě gymnasia v Sokolově. Říkanka je to celkem povedená, dodnes jsem ji neznal, asi proto, že mi škudlicí rodiče Mateřídoušku nepředplatili. Není divu, ty pravicový oportunisto s.r.o., že na tebe udělala takový dojem... Takže jste se s Rudou na ten časáček složili (Ruda, víš sám, měl pro poezii cit), ty sis pak básničku doma vystřihl, později nechal zatavit do průhlené fólie a až doteď nosil v peněžence. Ale jen jestli jsem tě nepřecenil, internet je pěkná kurva. Pokud jo, můžeš si za to sám, proč ses musel zmiňovat o smrti uchlastáním toho bezvýznamnýho Pištory. To pak trkne kdekoho...
Ovšem to moje slavné čtyřverší, které se mi taky někdy v té době (trochu později) zadřelo do mozku, na internetu (nejspíš) nenajdeš. Je to jen jedna sloka, nejspíš odněkud z prostřed dílka, které se tuším jmenovalo (nebo by se mohlo jmenovat) PĚTICÍPÁ SVATOZÁŘ. Tak tady je to mozkové rydlo:
"...dědkové se olizují /
na kriminál vzpomíná se /
však nám za tu dobu ztloustl /
jako sádelnaté prase."
Přísahám při svaté Skleróze, blahé paměti, že na autora této úderné protestní spisby si prostě ne a ne vzpomenout. Možná by stálo zato poradit se Jirkou Gruntorádem z Knihovny V.H., který kdysi spravoval oddělení tzv. Libri prohibity (píšu po paměti). Jen doufám, že za svou neomalenost neskončil autor i s celým příbuzentsvem někde v gulágu. Proč v gulagu? Protože ono rozšifrovat hnusně se oblizující geronty zas nedalo, podotýkám - v té době, tolik práce. Ty chlapské, soudružsky jadrné pocely (to je to správné slovo) na jednu tvář, pak na druhou a zpátky na první (inu i tady bylo nutno dodržovat příkaz o marxistické trojici) hned po výstoupení z vládních iljušinů, to přece byly atributy vymezené jen pro úzkou politickou reprezentaci tunajší a dalších věrchušek, co jich tehdy v zemích míru a socialismu bylo - a tudíž snadno rozpoznatelné.
POZOR ! Následující odstavec je jen pro otrlé cyniky!
Je obtížné teď spekulovat, kdy, kde a kolik polibků každý z dnes na život a na smrt znesvářených politiků utrží, až si konečně padnou do širokých slovanských náručí a na hodinkách si svorně nastaví nový letopočet: 0.

Ahoj, Sidi,
jen připomínám, že jsme tu Mateřídoušku druhý den přinesli do školy. Takže buďto jsi už zapomněl anebo jsi v onom okamžiku páchal jakousi nelegální mimoškolní aktivitu. Budiž ti samotným Učitelem národů odpuštěno. Myslím, že vzhledem k Tvému následnému úspěšnému vstřebávání múz Jan Amos nad Tvými prostopášnostmi určitě přimhouří oko.

Často vzpomínám na Rudu. Určitě nám všem chybí a nezbývá už než mu přát, ať tam nahoře v péči Páně v klidu a pokoji odpočívá a ať mu tam je dobře.

Onehdá v říjnu 1969 jsme šli ze školy s tím, že se cestou zastavíme v Šestistovce na jedno zdravotní. Míjeli jsme trafiku a za sklem jsme spatřili poslední vydání Mateřídoušky s dětskou básničkou pana Jiřího Pištory (stihl jej podobný osud jako Rudu, možná se tam na nebesích už třeba potkali). Neváhali jsme a obětovali vysoký študentský obnos 3,- Kčs, což se tehdy rovnalo téměř dvěma pivům. Ta básnička je dodnes aktuální.

Lapkové

Žije, žije ve stepi
jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem,
třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou.
Ať sem na nás
nelezou!

Ahoj, kamarádi,

jak jsem se ráno dozvěděl z rádia, dnes začalo astronomické jaro. Pochopitelně i mnohé další se dozvídám. Přes den se teploty již zvyšují a tak z děr začíná vylézet nepříjemný obtížný jmyz. Ačkoliv jsem nakloněn myšlence nechat přírodu, ať si v co největší míře poradí s problémy sama, neboť i ona je podobně jako člověk dílem Božím, ne vždy je to tak snadné. Některé potvory je nutno hubit za každou cenu, a to i těmi nejbrutálnějšími prostředky. Mazi ty nejhorší z nejhorších potvor patří štěnice a rusi. Jakmile kdokoliv takovou potvoru spatří, okamžitě by ji měl zabít, ať to stojí, co to stojí, protože z mnoha hledisek může představovat enormní nebezpečí. Použijte cokoliv, DDT, kladivo, kulomet, raketu nebo bombu. Hlavně to bez milosti zabít!

Ahoj, kamarádi!
Dnes po ránu má naštvanost (slušný výraz pro něco jiného) nezná mezí. Chtěl jsem se zde zdržet politických komentářů, ale dnes to nějak nejde. Potřebuji se alespoň trochu vykecat. Nemohu jinak než si připomenout 1. říjen 1938, podobně pak 21. srpen 1968. Je patrné, že Hitler a Stalin nezmizeli s povrchu zemského.
No, nebudu to tady dál rozvíjet, myslím si, že všichni víme své.
Přes všechny skutečnosti ve mně zůstává trochu optimismu navzdory všeobecně známé skutečnosti, že pesimista je jen lépe informovaný optimista.
Čau!
Octav

Čau,
správně píšeš, Octáve, všichni víme své = známe své pappengajskije, o to jsou ty dnešní události z našeho pohledu smutnější. Zatím to z těch tvých osudových mezníků "odnesl" rok 1938, nevím jestli k té další metě - 21. srpnu 1968 nebudeme muset přidat ještě jedno datum - 7.listopad 1917 (VŘSR), vývoj ukáže. Do smíchu mi z toho všeho vůbec není.

Sidi